Poskytnuté informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím

Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS"), která je povinným subjektem podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb."), obdržela od žadatele dne 2. září 2023 žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o bodech 1 až 7, v podrobnostech viz samotný přípis (dále jen „žádost o poskytnutí informace“).

 Povinný subjekt, kterým je GIBS, poskytuje následující informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb.

 ad 1. žádosti o poskytnutí informace

Nikdo.

 ad 2. žádosti o poskytnutí informace

Žadatelka nikdy nebyla GIBS sledována. 

ad 3. žádosti o poskytnutí informace

Ne.

ad 4. žádosti o poskytnutí informace

Do obydlí žadatelky žádní příslušníci či zaměstnanci GIBS nevstoupili.

ad 5. žádosti o poskytnutí informace

Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., se žádost o poskytnutí informací  odmítá, neboť žadatel žádá poskytnutí neexistujících informací.

ad 6. žádosti o poskytnutí informace

Žadatelka nikdy nebyla GIBS sledována. 

ad 7. žádosti o poskytnutí informace

Provedeným šetřením GIBS, oddělení vnitřní kontroly, oznámením žadatele nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a nebyly ve věci zahájeny úkony trestního řízení podle ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu.

Odůvodnění:

Soudní judikatura postupem času prolomila jednu z podmínek ochrany informací, dle které musel být důvod odmítnutí uveden v zákoně. Jedním z dalších důvodu, které byly dovozeny, až rozhodnutím NSS je neexistence požadované informace. S tímto důvodem se lze již setkat v rozsudku č. j. 2 As 71/2007-56.

V novějším rozsudku NSS č. j. 6 As 136/2014-41 soud konstatoval, že pokud se jedná o neexistující informace, které nemá povinný subjekt k dispozici, nemůže je poskytnout.

Obdobnou problematikou se v minulém roce zabýval také Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku č. j. 15 A 88/2019-49, který opět dospěl k závěru, že důvody pro odmítnutí informace jsou jak zákonné, tak faktické. Jedním z důvodů pro faktické odmítnutí žádosti o informace je neexistence požadované informace. Než však může povinný subjekt odmítnout žádost o informace s ohledem na neexistenci požadovaných informací, musí vyvinout jistou míru úsilí, aby požadované informace nalezl. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje.

 V rozsudku NSS 5 As 24/2015-36 soud konstatoval, že po povinném subjektu nelze požadovat poskytnutí neexistujících informací, v tomto směru mu z povahy věci nemůže ani svědčit břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že určité informace nemá, neboť nelze prokazovat negativní skutečnost. Je ovšem třeba zdůvodnit, proč informacemi nedisponuje.

GIBS požaduje za vhodné zde zmínit také nález Ústavního soudu IV. ÚS 1378/16-4, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že žádost o informace lze odmítnout v případě, kdy nejsou splněny všechny tyto podmínky:

1. účelem vyžádání informace je přispět k diskuzi o věcech veřejného zájmu,
2. informace samotná se týká veřejného zájmu,
3. žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“,
4. informace existuje a je dostupná.

V tomto případě není splněna podmínka d), jelikož požadovaná informace neexistuje.

Dalším důvodem, kterým se velmi často zabývá NSS, je odmítnutí žádosti o informace z důvodu zneužití práva na informace. Tento pojem není definován právním řádem, jeho vymezení se věnuje judikatura.

V ustanovení § 8 občanského zákoníku je stanoveno, že zjevné neužití práva nepožívá právní ochrany. Dále je v ustanovení § 547 uvedeno, že právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu.

Odmítnutí poskytnutí z důvodu zneužití práva je faktický důvod odmítnutí žádosti. Nejčastější faktický důvod odmítnutí žádosti je neexistence určité informace, hned poté lze hovořit o zneužití práva.  V tomto případě požadovaná informace existuje, ale jejímu poskytnutí brání skutečnost, že žadatel o takovou informaci svým výkonem práva zneužil svého práva na informace, třeba tím, že povinný subjekt zahlcoval svými žádostmi.

Například v rozsudku NSS č. j. 1 Afs 107/2004-48 je zneužití práva vymezeno jako situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti, takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. Ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem.

Problematikou zneužití práva se NSS zabýval také v rozsudku č. j. 1 As 70/2008-74, ve kterém nalezneme, že zákaz zneužití práva je pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, k nimž vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem.

Při hodnocení žádosti je možno zkoumat jednotlivé žádosti v kontextu všech podaných. Při tomto zkoumání může být shledán určitý jednotící šikanozní úmysl na straně žadatele. Pokud tedy povinný subjekt dostatečně prozkoumá kontext podané žádosti a zohlední všechny ostatní žadatelem podané žádosti, může dospět k závěru, že ze strany žadatele se jedná o zneužití práva.

V praxi jsou obvykle za takové šikanozní žadatele považováni žadatelé, kteří podávají velké množství žádostí nebo kteří se opakovaně domáhají poskytnutí velkého množství informací. Ovšem pouze velké množství podaných žádosti nelze považovat za zneužití práva na informace. Obecně proto lze říci, že o zneužití práva na informace půjde jen tehdy, jestliže k tomuto „množstevnímu“ aspektu přistoupí i určitý další faktor, jenž bude zcela nepochybně indikovat zneužívání tohoto práva (srov. shodně též názory judikatury, zejména rozsudky NSS č. j. 2 As 24/2015-52, č. j. 6 As 68/2014-21, č. j. 9 As 111/2011-30 a č. j. 1 As 59/2012-33). 

Tento „další faktor“ může být dle soudu například:

1. podávání velkého množství žádostí o poskytnutí různorodých informací, které spolu obsahově nesouvisejí;
2. snahu „paralyzovat“ množstvím podávaných žádostí vyřizování běžné agendy povinnými subjekty;
3. neúčelné podávání stížností podle § 16a v situacích, v nichž již žadatel informace získal, byť po lhůtě;
4. opakované nezaplacení zjevně oprávněné úhrady nákladů;
5. bezsmyslné trvání na zaslání informací elektronicky, když byly poskytnuty v listinné formě;
6. bezdůvodné trvání na přímém poskytnutí zveřejněných;
7. tematicky zcela zjevně nesmyslné otázky (z judikatury typu kdo dne XY zametal nádvoří státního zámku MN apod.). 

NSS používá výstižné zobecňující označení takových osob jako osob vedoucích „spor pro spor“ a nikoli pro získání informace (např. rozsudek NSS č. j. 8 As 182/2014-12). Pokud množství žádostí podávaných jedním žadatelem (eventuálně více „spojenými“ či personálně propojenými žadateli) skutečně povinnému subjektu zabraňuje plnění ostatních zákonných povinností a má-li takové jednání „šikanozní cíl“ (třeba jen rozumně dovoditelný, nikoli žadatelem výslovně projevený), bude možné hovořit o zneužívání práva na informace.

Současně považuje povinný subjekt odvolat se na právní názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. III. ÚS 156/02: „Právo na informace je v Listině systematicky zařazeno mezi práva politická, tedy jako prostředek účasti na politickém životě státu. Zaručuje je stát. Právo na informace však nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti. Je to právo na informaci v politickém slova smyslu, chápanou velmi široce, tj. takovou, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti v jeho okolí.“